|
Saša Gr. - Krátké smutné pravdivé příběhy
Jak stále trpělivě čekám Jsem plachý člověk, to už je o mně celkem známo. Někdy třeba ze spaní začnu tak strašně řvát, až vzbudím sousedy. Jindy, když si řekněme povídám s nějakou dívkou, se snažím vypadat jakoby nic, taková ležérní póza zkrátka, a najednou Bác ho! Začnu škytat a dělat příšerné grimasy. Dívka se většinou lekne a uteče a musím ji potom dlouho honit po městě. I přes tyto potíže rozhodl jsem se před časem, že pozvu jednu slečnu na drink. To bylo tak: Měl jsem ten den v horoskopu napsáno, abych pozval na drink někoho, kdo se mi líbí. Podíval jsem se kolem sebe a nikoho takového jsem neviděl. Vlastně jsem si uvědomil, že nevidím vůbec nikoho, jen svého chlupatého psa. S trochou fantazie se mi líbí, pomyslel jsem si. Pozval jsem ho tedy na drink, ale nebylo to ono. Chlemtal z misky vodu a otráveně mě pozoroval. Všiml jsem si, že mu padají zuby. Pak jsem si vzpomněl na jistou slečnu, co jsem ji kdysi spatřil v jedné kavárně. Už jsem si nepamatoval, jak vypadá, ale byl jsem si téměř, jist že se mi líbila. Něco z ní vyzařovalo. Napsal jsem jí dopis, kde jsem vylíčil v rámci možností svoji situaci a pozval ji na drink. Tím to mám z krku, pomyslel jsem si. Za nějaký čas mi ovšem nečekaně přišla odpověď. Stálo tam mimo jiné: „Ráda tě poznám.“ Z toho jsem pochopil, že je to moc chytrá osoba. Našemu štěstí již zdánlivě nestálo nic v cestě. Začal jsem uvažovat o manželství a plánovat. Něvěděl jsem ještě, kolik budeme mít dětí, ale v dětské prodejně mi řekli, že mají beztak kočárek jen pro dvě osoby. Nu co, pověděl jsem, nějak tam ty děti nacpeme. Odepsal jsem potom promptně té milé dívence, že tehdy a tehdy bychom se mohli tak a tak setkat. Když dlouho nepřicházela odpověď, dodal jsem cosi ve smyslu: „Děje se něco? A co náš drink?“ Odpověď na sebe tentokrát nenechala dlouho čekat: „Promiň, teď nějak nemám čas, můžeme to ještě posunout?“ Dal jsem slečně vědět, že beze všeho a nabídl nějaké náhradní termíny. „Teď to nesmíš uspěchat,“ opakoval jsem si. „Ještě si pomyslí, že na ni moc tlačíš. Chce to zkrátka trpělivost!“ Ženám celkově moc nerozumím, většinou se snažím opírat o nějaké předchozí zkušenosti, ale tato metoda většinou selže. Nicméně jsem čekal. Asi po osmi letech zemřel můj pes. Zakopal jsem ho na zahradě před domem a pronesl v duchu několik slov na rozloučenou. Pak jsem se vrátil domů čekat. Byl sychravý podzim a jeho hrobeček brzy zapadal listím. Pozoroval jsem jej tehdy z okna vždy ráno kolem osmé hodiny. Po nějakých dalších letech, konkrétně 6. prosince v roce 2035, se lidstvo nechalo kompletně zmrazit, aby přežilo blížící se globální klimatickou katastrofu. Byli jsme v hybernovaném stavu celkem 994 042 let, než se situace trochu uklidnila. Po probuzení planeta vypadala hodně jinak. Objevily se neznámé choroby a pár nových živočišných druhů. Na místě mého domu rostl prales. Hrob svého psa jsem nenašel, ale zato se mi tam k hlavě přisála neznámá pijavice. Lékaři mi řekli, že to nejde dolů, protože je ta svině zažraná a přišel bych tím o část mozku. „Já ho ale nepotřebuju,“ naléhal jsem, leč marně. Bylo mi jasné, že to naší schůzce se zmiňovanou slečnou příliš neprospěje. Člověk ale musí bojovat a nevzdávat se. Následně jsem byl odvelen do války o Severoamerický prales, kde jsem přišel o ruku. Začínal jsem být nervózní. Měl bych jí napsat? Nebude si myslet, že jsem tím úplně posedlý? Nakonec jsem byl s trpělivostí u konce a poslal jsem jí tento dopis: „Slečno, nechci na vás nějak naléhat, ale zhruba před milionem let jsme si domluvili schůzku, pamatujete?“ Teď čekám na odpověď. Chodím pravidelně na kontroly k lékaři. Ta pijavice mi prý svými výkaly trochu naleptává mozek nebo co. Psychiatr mi pověděl, že jsem poslední dobou nějak skleslý. Prý bych si měl zase pořídit psa.
Saša Gr. - www.alexangr.odpadky.com |