Saša Gr. - Krátké smutné pravdivé příběhy

<<<_listování_>>>

Jak to bylo na Vánoce

Štědrý den roku 2012 jsem trávil jako obvykle jen se svou ovcí, kterou jsem si koneckonců pořídil pro nedostatek lidského tepla.

Ve váze trčelo pár větví, co jsem tajně oškubal před týdnem ze sousedova stromku. K večeři jsem měl konzervu rybiček v tomatě. Tím byl obřad z mé strany přibližně završen.

Zbytek večera jsem trávil u počítače družným chatováním s jedním známým.

Vedli jsme různé nejapné řeči, a tak jsem mu, mimo jiné, pravil, že za všecku moji bídu, co ji na tomto světě mám, může můj PENIS!

Totiž vzpomněl jsem si na slova jiného svého známého, že jedině člověk s velkým penisem může být dobrý básník.

„Člověče, kdybych si mohl fakt něco k Vánocům přát, bylo by to pořádný, ale jako fakt kloudný přirození,“ napsal jsem kamarádovi.

Tu se přihodila zvláštní věc.

Na několik chvil vypadl proud. Světla zhasla a já v nečekaném přítmí prožil pár vteřin čehosi nesmírně hlubokého. Když světla opět naskočila a po několika minutách naběhl na mém počítači i pomalý operační systém Windows Vista, spatřil jsem na monitoru – nevím proč – otevřený email.

Byl to jeden z mnoha spamů, který bych za normálních okolností rovnou smazal. Podivnou a nesrozumitelnou řečí (myslím, že anglicky) mě kdosi žádal, abych si nechal zvětšit penis. Stačí prý objednat si za několik desítek dolarů zázračný přípravek Tsunami-Boy.

Napadlo mě, že to celé musí být nějaké znamení, pročež jsem si tedy ten zpropadený lék objednal.

Balíček přišel překvapivě rychle , několik dní po Vánocích. Rozbalil jsem jej a spatřil nevzhlednou malou plechovku s bílými pilulkami. V přiloženém letáku se cizí řečí psalo něco o dávkování, ale tomu jsem nevěnoval pozornost. Ostatně jedná se tak jako tak o podvod, říkal jsem si, tak co?

Toho času mne potkalo nečekané a nesmírné štěstí, jelikož jistá dívenka, jež mi byla idolem, a kterou jsem již delší čas bombardoval emaily, útrpně souhlasila, že se mnou půjde na čaj.

Opustil jsem konečně veškeré úvahy o penisech a jiných blbostech a myslel jsem jen na její všeříkající oči a jakési podivuhodné duchovní fluidum. Ta slečna, jak už se mi tak někdy stává, představovala vše, co mě na ženách znovu a znovu fascinuje . Měla takové ty vlastnosti, co já nemám, byla krásná, vzdělaná, inteligentní a okouzlovala mne svým těžko postihnutelným šarmem. Zároveň to byla tajemná dívka dvou tváří, na veřejnosti frankofilní excentrička s moudrostí a sebejistotou v pohledu, doma ovšem skrývala svou depresi a stydlivost do samoty a teplých trepek. Nemohl jsem si pomoci, všecko mě na ní přitahovalo.

Posadili jsme se spolu v čítárně Unijazzu a já se přes veškerá svá omezení pokoušel vypadat alespoň trochu moudře a mile.

A tehdy to přišlo! Zadíval jsem se na její něžnou a něčím neznámým nesmírně přitažlivou tvář, zrekognoskoval jsem jemné vrásky kolem jejího úsměvu, její slovanská líčka i frankofilní pohled z něhož jakoby sršely stovky bezchybně vyčasovaných francouzských sloves a... Bác ho!

Kromě oněch hluboce duchovních prožitků, jež to ve mně vyvolalo, ucítil jsem náhle i poněkud přehnaný a mohutný tlak v kalhotech.

Bylo to něco asi stonásobně silnějšího, než jsem kdy doposud zažil. Uslyšel jsem praskání švů, pohlédl pod stůl a spatřil hrůznou věc, která se mi drala z roztrženého oděvu a neúměrně se zvětšovala!

„Je vám něco?“ optala se slečna, když si povšimla, že jsem poněkud nesvůj.

„Nic...Nic...“ přemohl jsem se, „..e e takže vy čtete Ajvaze?“ vychroptil jsem strojeně.

„Ano, mám ho moc ráda,“ řekla znejistěně frankofilní excentrička.

Můj penis se mezitím proměnil v obří rouru a nezadržitelně se dral výš a výš, až počal zvedat ubrus vedle excentričky.

„Magický realismus, že?“ snažil jsem se to zamluvit a odpoutat pozornost.

Dívka si bohužel zvedajícího se ubrusu povšimla.

„Co to je?“ vyjekla a vrhla na něj zděšený český pohled.

„É, ehm,... asi...pejsek?“ povídám, „Oni sem pouštějí psi docela běžně, víte?“

„Uf,“ odfrkla si, „hrozně jsem se lekla!“ Vydechla a tu věc, která se k ní pod ubrusem drala, si pohladila.

Bylo by to bývalo i docela příjemné, nebýt všech těch podivných okolností.

„A co třeba ruská literatura?“ pokusil jsem se její pozornost opět odvézt jiným směrem.

Bohužel marně. Odkryla ubrus.

„Má nějakou divnou tlamičku,“ pravila nejprve zmateně.

Potom učinila něco, čemu jsem mohl jen těžko zabránit. Pohlédla pod stůl a zjistila, že to divné zvířátko je můj obří, nelidsky zvětšený penis.

„Ááááááááááá!“ vykřikla, vyskočila, povalila židli a couvajíc s vytřeštěným, již zcela nefrankofilním, pohledem, rozbila za ní stojící okno a vypadla kamsi ven.

Ozvaly se tlumené plechové rány, jak se její tělo odráželo od jednotlivých střech.

V čítárně se všichni vyjeveně dívali střídavě na mě a na rozbité okno. Napadlo mě, že bude nejlepší zmizet.

Krkolomně jsem zpod stolu vytáhl svůj nový obří úd a schoval jej pod kabát.

„Pozor, má zbraň!“ zakřičel kdosi.

Lidé zpanikařili, někteří si lehali na zem, jiní zvedali ruce nad hlavu.

Využil jsem zmatku a prchal pryč.

S mou novou končetinou to nebylo jednoduché. Navíc jsem ji chtě nechtě kabátem stále dráždil, což mi působilo neutuchající erekci.

Seběhl jsem neuvěřitelný počet schodů, který do čítárny vede, a naskočil na tramvaj. Byla nacpaná k prasknutí a nějaká paní začala nadávat na tu velkou věc, co mám pod kabátem, a proč že si to nepřevážím autem a lezu s tím do dopravy.

K mé smůle se k ní přidal i řidič:

„Pane, vystupte si s tím...“

„Ale..,“ bránil jsem se.

„Povídám, vystupte si,“ trval na svém řidič, „přečtěte si laskavě přepravní řád, s takhle velkým zavazadlem nemáte v tramvaji co dělat.“

Nezbylo mi , než vystoupit.

Před tramvají už na mě čekal policista. Zřejmě už měl hlášení, co se stalo v Unijazzu, protože na mě mířil zbraní a křičel:

„Ruce vzhůru!“

Poslechl jsem ho, kvuli čemuž jsem musel pustit svůj těžký dlouhý výběžek, který s žuchnutím padl na policistovu hlavu a omráčil ho.

Abych to zkrátil, podařilo se mi následně utéci i s onou přítěží domů. Tam jsem vystrašeně čekal, zda to splaskne, a to se skutečně po čtrnácti dnech podařilo.

Měl jsem sice během těch dnů pár nepříjemných komplikací, třeba když pod okny našeho domu stěhovali řezníci půlky prasat, což mě vzrušilo natolik, že jsem si rozbil okno, nicméně, jak pravím, nakonec se vše v dobré obrátilo.

A vás chci tedy v tomto předvánočním čase varovat, abyste, pokud možno, mysleli o Vánocích na něco normálního.

Je to čas plný podivných a nevyzpytatelných kouzel.

>>>obsah<<<

Saša Gr. - www.alexangr.odpadky.com