Saša Gr. - Krátké smutné pravdivé příběhy

<<<_listování_>>>

Jak jsem to vyřešil s Těsnopískem

Nejprve vám něco povím o Janu Těsnopískovi.

Byl to velmi úspěšný mladý muž. Narodil se v obci Hnidoplky pod Uherákem. Ještě než začal chodit do školy, bylo jasné, že je to velmi talentované dítě. Ve čtyřech letech uměl plynule a téměř bezchybně číst. V 6 letech přečetl Čtyři mušketýry a od té doby četl zhruba dvě knihy týdně a to až do dnes.

Na základní škole prospíval s vyznamenáním, vyhrál několik literárních soutěží a třikrát se stal mistrem krajské školní olympiády ve skoku do dálky. Ve veřejnoprávní televizi přečetli jeho dopis prezidentovi ohledně ochrany ohrožených druhů verlyb.

Mimo to hrál excelentně na kytaru, výborně bruslil a miloval lední hokej, věnoval se lehké atletice a závodnímu plavání, psal povídky do školního časopisu Bramboráček, a děvčata na něj letěla.

V sedmé třídě odjel jeho otec do Finska, kde se coby význačný biolog účastnil ročního výzkumného projektu. Vzal s sebou syna i dceru a tak se malý Jan během roku naučil obstojně finsky a získal mnoho neocenitelných zkušeností i jistý panevropský postoj.

Po úspěšné maturitě na gymnáziu Egona Bondyho s rozšířenou uměleckou výukou, byl přijat na Akademii Josefa Topola a již během prvního ročníku mu vyšla sbírka veršů „Krapet,“ za kterou obdržel výroční cenu Aluminia Litera v kategorii Objev roku.

Stal se také redaktorem uznávaného literárního časopisu Kočičí bobky, kde se věnoval zejména brilantním úvahám o středoevropské poezii a s fundovanou reflexí pro ni hledal místo v kontextu světové literatury. Během druhého ročníku napsal dvě znamenité divadelní hry, z nichž jednu zařadilo do svého repertoáru Divadlo v Krátké a druhá byla oceněna v celostátní soutěži Drama Rama. Obdobně pokračoval i ve třetím ročníku, ale na výčet všech jeho úspěchů zde není prostor. Snad jen jako zajímavost uveďme, že byl v univerzitní soutěži zvolen „Nejhezčím klukem roku“

Byl to opravdu hezký člověk. Místo břicha měl valchu a v přívětivém souměrném obličeji zářily jako démanty jeho magické, neodolatelně hnědé oči. Atletická postava a jemná lehce opálená pleť podtrhovaly jeho charisma a šarm, jemuž se málokdo ubránil. Byl velmi výřečný a z každé jeho věty čišela sečtělost a všeobecný rozhled.

Právě včera získal Jan Těsnopísek akademický titul. Jeho dívka, modelka Ewa Pierdoliczowa neskrývala své dojetí. Další dívky jej objímaly a nadšeně mu s květinami v ruce gratulovaly. Rodiče byli na svého syna právem pyšní.

Dnes večer se mladý a úspěšný Jan za příjemných melancholických tónů Radiohead linoucíh se ze zvukové sestavy převlékl do velmi vkusných manšestrových kalhot, značkového trička s psychiedelickými barevnými vzory, kolem krku si uvázal svůj obligátní šátek, nasadil svoji oblíbenou manšestrovou kšíltovku, obul si boty značky Martens, aby vyrazil na oslavu.

Stál jsem u okna a čekal.

Mimochodem, abych se přestavil. jmenuji se Ivan, ale říkají mi Křivý Váňa. Není na mě mnoho zajímavého, snad jen, že mám torchu problémy s akné. Vlastně, celý můj obličej vypadá jako zdevastovaná krajina s několika aktivními sopkami... ale o mě tu nejde.

Chvíli jsem se drápal na levém rameni, kde mi cosi podivného roste, mokvá a poměrně dost to svědí. Když jsem ale spatřil postavu dole na ulici, utřel jsem si navlhlé prsty do montérek a zbystřil.

Je to on? Není to on? Podle okázalých sluchátek na uších jsem usoudil, že ano.

Sěběhl jsem rychle po dřevěných, holuby pokálených, schodech do patra a následně dolů na ulici.

Vstoupil jsem idolovi do cesty.

„Ahoj Hnusopsíku, nebo jak se to jmenuješ...“ promluvil jsem. Ucítil jsem jeho pánský parfém a to mě poněkud rozdráždilo.

„Ahoj Váňo“ řekl udiveně Těsnopísek. „Co ty tady?“

„Tak hele! Nedovoluj si na mě jo?“ zařval jsem mu u obličeje v blízkosti přibližně deseti centimetrů.

„Páchne Ti z držky“ odpověděl drze.

Vytáhl jsem kuchyňskou kudlu a bodl Těsnopíska do několika míst na těle.

Rozhlédl jsem se.

Tahle ulice je tak příjemně liduprázdná... Odtáhl jsem polomrtvého Těsnopíska do jednoho ze zdevastovaných vchodů. Z kapsy jsem mu vytáhl telefon a vytočil číslo na Igora.

„Igore, jsi doma?“

„No jasně, máš zakázku?“

„Jo, ale stačí malej soudek,“ zavtipkoval jsem. „Jsem v naší ulici, můžeš přiject?“

„No jasně, neviděl tě nikdo?“

„Ne... snad.“

Asi za čtvrt hodiny přijel Igor se zrezlým Wartburgem. Horší káru jsem neviděl. Těsnopíska jsme zabalili do igelitu a hodili do kufru.

„Hochu, ty zase blbneš, vole, co z toho máš?“ nadával cestou Igor.

„Potěšení.“ usmál jsem se.

„Měls ho aspoň dorazit, slyšíš jak kňučí?“

Ze zadu se opravdu chvílemi ozývalo předsmrtné kvílení.

„S touhle herkou jet po městě je vo hubu. Mařena mi měl už včera přivézt auto.“

Vyjeli jsme na výpadovku a pak projeli, několika vesničkami. Za Kodrbanama se přihodila hnusná věc. To auto bylo tak zrezlé, že nám Těsnopísek propadl kufrem na silnici.

„Kůrva“ nadával Igor, když jsme ho sbírali.„Zasere mi potahy.“

Těsnopísek s sebou trochu křečovitě cukal.

Kenčně jsme dojeli k Mařenovi.

„Máš sudy?“ řvali jsme na něj už od branky.

„Držte huby, vy blbci.“ smál se Mařena, ale byl rád, že má zakázku.

Na zahradě bylo asi čtyřicet prázdných sudů.

„Trošku jsem se zásobil, mno...“

Vytáhli jsme Těsnopíska z auta. Byl nějak čilý, dokonce se pokusil bránit, což Mařemu naštvalo a praštil ho několikrát do hlavy zdenickým kladívkem, co měl v kapse tepláků.

V brance se nám zasekl. Zamotala se mu šňůra ze sluchátek do vrátek.

„Kurva, tak mu to sundejn, ty píčo,“ řval na mě Mařena a nervózně pokukoval po okolí. Setmělo se a v domcích na svahu vzdálených asi 600 metrů se svítilo.

„Do prdele, necukej s nim vole, se zacukalo ještě víc.“ bránil jsem se.

Branka byla zoufale malá a my tu stáli jako tři kokoti.

„Ty chuji, vole, mu to sundej, ne, do hajzlu, … pust mě tam!“ řval Mařena a trhal sluchátka Těsnopískovi z uší. Mezitím mu Igor pustil nohy, protože mu ten igelit mokrej od krve klouzal.

Tím se náš polomrtvej genius ještě hůř za klínil do branky. Jednou nohou byl uvnitř a druhou vně.

„Kurva,“ začal do něj vztekle kopat Mařena. „Já se na to vyseru... Do prdele!“ řval.

„Drž rypák, nebo tě prásknu, jak zajíce,“ nasral se Igor a vytáhl na mařenu flintu.

Mařena se zklidnil, ale zadíval se vražedným pohledem na Igora. Bylo jasný, že tohle mu neodpustí. Oběma jim holt ruply nervy.

Igor chvíli čuměl na Mařenu a pak se ozvala dutá rána z jeho podomácky vyrobeného tlumiče. Mařena to schytal do hlavy a padl na Těsnopíska.

„Ty kokote“ zaječel jsem a utřel si cákanec krve a mozku z obličeje.

Igor namířil na mě. Chvíli asi přemýšlel, jestli se naseru a budu pro něj nebezpečnej. Na dlouhý přemejšleni ale nebyl čas.

Levačkou jsem mu praštil do právě vystřelivší zbraně a tím si zachránil kejhák. Pravá ruka, ani nevím jak, vytáhla kuchyňskou kudlu a jakoby smyslů zbavená sama začala tancovat po Igorovi. Chvíli jsem ji pozoroval, jak bodá a bodá a zdálo se mi, že ani není moje.

V brance náhle ležely místo jedné mrtvoly tři.

Bylo jasný, že s nima nehnu.

Přitáhl jsem tři sudy až k bráně. Každej šramot mě vyděsil, každý skřípnutí, každý psí zaštěkání, mě znovu vylekaly a utíkal jsem se pak vždycky schovat k domu s tím, že kdyžtak přelezu plot a zdrhnu potokem.

Ale nakonec jsem se zas vrátil a porcoval krví zvlhlá těla, nejdřív Igora, Pak Mařenu a pak i toho zkurvenýho Těsnopíska., kterej jedinej ještě žil řval u toho, tak sem ho musel dorazit prknem, co bylo vopřený vo branku.

Neměl jsem si s ním nic začínat, s těmahle parchantama jsou jenom potíže.

>>>obsah<<<

Saša Gr. - www.alexangr.odpadky.com