Saša Gr. - Krátké smutné pravdivé příběhy

<<<_listování_>>>

Jak jsem ničemu nerozuměl

Nevím, co mě to popadlo, pracovat v cizí zemi. Ničemu jsem tam nerozuměl. Všichni tam mluvili anglicky. Asi jsem chtěl získat nějaké zkušenosti, nebo co. Už si to přesně nevybavuji, jelikož jsem chvílemi blbý člověk. Dobře si ale pamatuji, že nebylo lehké se tam dostat. Stálo mě to hodně peněz.

V té zemi neuměl nikdo říct něco srozumitelného a nikdo mi nerozuměl.

Když jsem si chtěl sehnat práci v drůbežárně, mysleli si, že si chci koupit vejce.

Několikrát mi vnutili plato vajec a vždycky mi za to sebrali nějaké peníze. Odcházel jsem pokaždé smutně s platem vajec pod paží a oni do mne strkali, že ať už jako jdu. Asi si mysleli, že jsem blbec.

Neměl jsem, kde bydlet a ani vcelku co jíst. Jen vajíčka, ale ty už jsem už nemohl ani cítit. Jednou jsem si chtěl v obchodě koupit rohlíky, ale dali mi takovou obří tykev. Nevěděl jsem, co s ní. Kousnul jsem do ní, ale nebylo to dobré. Občas jsem na ní smutně seděl a toužil po teplé posteli a dobré snídani. Spával jsem na zastávce autobusu, pod plechovou stříškou.

Jednoho dne se však na mne přece jenom usmálo štěstí.

Nějaký pán se mne na ulici ujal. Byl velmi trpělivý a snažil se pochopit, co říkám. Dal mi napít nějaké kořalky. Chvílemi se smál a kroutil hlavou. Zdálo se, že mě zaměstná.

Nechal mě přespat ve starém domě a ráno mi dal i najíst. K snídani byla vajíčka. Ale to nevadí.

Potom mě zavedl do takové malé místnosti s okýnkem a odešel.

Po třech měsících a několika nedorozuměních jsem pochopil, že tam pracuji jako recepční.

Byl to malý venkovský penzion, nebo přesněji taková levná ubytovna.

Přicházeli různí lidé, mluvili cizí řečí a dávali mi peníze. Bral jsem si, co mi dali, a na nic jsem se moc nevyptával. Většinou chtěli klíče od pokoje, tak jsem jim nějaké našel. Tak to šlo velmi dlouho a šéf byl kupodivu se mnou spokojený. Vlastně jsem ho od té doby viděl jen dvakrát a vždycky byl opilý, což jsem si vyložil jako známku spokojenosti.

Také tam ráno chodila pokojská a obvykle mi hrozně nadávala, netuším ale proč.

Jednou nějaká starší paní sešla z druhého patra ke mně, naklonila se k okénku recepce a začala mi něco vyprávět. Zatvářil jsem se zcela nezúčastněně.

Zabíralo to na většinu hostů, chvíli něco říkali, někteří křičeli a dupali nebo bouchali pěstí do parapetu, ale pak většinou odešli.

Tato dáma byla ale neodbytná. Když už křičela před okýnkem asi 40 minut, začalo mě zajímat, co asi vlastně chce.

Strašné, napadlo mě, pracuji tu už tři roky a za tu dobu se ještě ani jediný host nenaučil česky!

Nejspíš by se dalo pochopit, co dáma říká z jejích pohybů, uvědomil jsem si. A vskutku, předváděla pohybem prstů nějaké lezoucí potvory. Asi brouky...

„Myslíte brouky?“ zeptal jsem se.

„Bax! Bax!“ opakovala ta paní a chytala mě za ruku a ukazovala nahoru. Byla očividně dost natvrdlá.

„Brouci?“ opakoval jsem. „Brouci?“

Nerozuměla.

Nakonec mě ta osoba donutila jít s ní nahoru. Nevím proč jsem to udělal. Asi jsem chtěl předejít stereotypu, který na mne už delší čas doléhal.

Chodba v druhém patře byla strohá, nevzhledná a mírně zapáchala. Paní mě zavedla k sobě do pokoje a začala ukazovat na stěnu.

Podíval jsem se na ni a vskutku, spatřil jsem tam hejno malých lezoucích potvor.

„Vidíte? Já vám to říkal!“ pověděl jsem jí vítězoslavně. „Brouci!“

Paní kroutila hlavou a pak zase něco předváděla. Vypadalo to, jako když ukazuje, že jí ti brooučci štípou. Dělala takové pohyby, jako by to naznačovala. Byl jsem rád, že už začínám trochu rozumět anglicky.

„Jestli štípou?“ usmál jsem se. Podíval jsem se na broučky. Nezdálo se mi, že jsou nebezpeční.

„Nebojte se, to nic není.“ usmál jsem se a mávnul rukou.

Paní se trochu uklidnila. Chtěla, abych jí pomohl odsunout postel. Sice za to nejsem placený, ale pomohl jsem jí.

To byl můj první výlet do druhého patra.

Druhý den přišla paní celá poštípaná a stašně na mě řvala. Nevěděl jsem, co chce. Včera jsem ji tak snadno uklidnil, ale dnes to vůbec nešlo. Křičela tak, že několik dalších hostů vylezlo z pokojů a přišlo se podívat. Dělal jsem na ni nechápavé grimasy.

Co asi může chtít, divil jsem se. Pak mne napadlo, jestli neche mléko do kávy.

„Mléko?“ zeptal jsem se. „Mléko?“

Záhy jsem si uvědomil, že ona vlastně nemá žádnou kávu. To asi nebude ono.

Od té doby už mě práce nebavila, jako dřív.

Všechno se nějak zhoršilo.

Jednoho dne přišel šéf a hledal kasu. Říkal jsem mu, že ji před týdnem odnesl nějaký černoch, ale nerozuměl mi. Zase na mě křičel. V téhle zemi všichni strašně řvou, myslel jsem si.

Týden na to přijela taková hezká mladá paní s kočárkem. Nejprve se zdála docela milá. V kočárku se něco hýbalo.

„Co to máte?“ zeptal jsem se.

Paní vytáhla z kočárku něco jako dítě. Nebylo to úplné dítě, spíše taková tlustá kostřička potažená kůží se strašně těžkou hlavičkou.

Usmívala se na mě a dávala mi to do rukou.

„Já to nechci,“ smál jsem se na ni, ale ona mi to pořád cpala.

„Neblbněte, paní,“ povídám, „jen si to nechte, co já s tím“ a smál jsem se a kroutil hlavou. Ale ona pořád laškovala, a nabízela mi to, až to spadlo na zem a začalo to hrozně řvát.

Paní taky začala řvát.

Ten den jsem odešel. Vracím se domů. Už tady nechci pracovat, všichni tu pořád tak hrozně řvou.

>>>obsah<<<

Saša Gr. - www.alexangr.odpadky.com