|
Saša Gr. - Krátké smutné pravdivé příběhy
Jak jsem četl divné básně Tuhle sedím v tramvaji a čtu takové divné slovenské básně Matheje Thomky v jakémsi divném plátku jménem Mädokýš. Slováci jsou divní. To je známá věc. Tak třeba svačina se u nich řekne "desiata". A pak důvěřujte národu, který jde svačit až v deset! Já svačím kupříkladu už z večera. Ty básně byly opravdu hrozné, otřes, zkrátka blinec. Čtu a jsem zhnusen, když najednou mě začlo něco svrbět v nose. Nejdřív to svědí jako čert a pak to začlo i pálit a bolet. Chytl jsem se za nos. Z očí mi vyhrkly slzy. Co to je? Divil jsem se a slzy se mi kouleli po tváři. “To musí být asi moc jímavá poezie” povídá nějaký dědek, co stojí v tramvaji vedle mě. “Co to plácáte?” povídám, “nedá se to číst!” “Ale jen se nestyďte” přidala se nějaká gramlavá bába, co stála za mnou. “Jste asi citlivej, tak vás to dojalo, to přece není nic špatnýho..” “Co to melete bábo!” dožral jsem se. “Tomu rozumíte jak koza petrželi…. Pálí mě něco ve frňáku, to je celý!” “No, jen jestli trochu nepotlačujete emoce,” vedla si ta ženská svou. “Cože? E?” zíral jsem na ní nechápavě. “Hele, vy se laskavě starejte vo svý hole. Celou dobu tady do mě s nima šťoucháte! Člověk dneska nemá v tramvaji žádný pohodlí. Když se neudržíte na nohou, tak co lezete do tramvaje, osobo!” obořil jsem se na ni. Několik mladých lidí, co sedělo okolo počalo přitakávat, protože ta bába, do nich taky strkala, když jela tramvaj do zatáčky. “Poslyšte a nenadpadlo vás tu paní pustit sednout?” začal zase ten dědek. To už byl vrchol! Jen klid, jen klid, říkal jsem si. Zachovej klidnou hlavu….Tihle dva ti za hádku nestojí. Tak jsem je oba pobodal nožem. Saša Gr. - www.alexangr.odpadky.com |