Saša Gr. - Krátké smutné pravdivé příběhy

<<<_listování_>>>

Jak jsem měl problémy s revizory

Onehdá, ač zcela zklamán životem, vyrazil jsem do světa, abych v obchodě domácími potřebami zakoupil hrábě, zednickou lžíci a špulku nití. Jak jsem si umínil, tak jsem také učinil, a po pravdě, pochopil jsem, proč se říká "šikovný jako hrábě do ruksaku," jelikož jsem jimi několikrát nechtě udeřil jednu paní, co stála za mnou při platbě na pokladně. Asi po čtvrtém úderu, počala být jemně nervózní, ale pomyslil jsem si, že asi nemá své dny a nechal jsem ji tedy být. Ostatně museli ji ošetřit a neměla tedy čas mi nadávat a pronásledovat mě, čehož si na ní cením.
Cestu domů jsem zvolil metrem, anžto jsem se s hráběmi v batohu na povrchu necítil příliš sebejistě. Jsem rozhodně plachý člověk. Měl jsem ale v úmyslu zakoupit si za poslední peníze kávu, které poměrně nezřízeně holduji. Přitom jsem bohužel myslel na jednu moji platonickou lásku se zelenýma očima, takže se mně stalo, že z automatu nevypadla káva, nýbrž jízdenka. Zvolil jsem totiž v zamyšlení zcela nesprávný automat.
I když mě jen tak něco nerozhodí, přiznám se, že tímto jsem byl trochu rozladěn. Jízdenka se rozhodně nedá pít. Zkusil jsem ji rozžvýkat, ale ani to nebylo ono. Vyplivnul jsem ji tedy v lehce kašovité podobě do koše a jal se vstoupit do přepravního prostoru metra. Při průchodu turnikety jsem si uvědomil, že nemám jízdenku. Neměl jsem již prostředků na novou, takže jsem byl nucen jet na černo. Jsem světový spisovatel a takovým lidem se peněz často nedostává. Pro příklad zde uvádím, jednoho známého, říkejme mu třeba Shiky Whock, který je rovněž světovým spisovatelem, a musí se za něj platit pivo. Na jednom literárním večeru, kde byli ukázky černohorské kuchyně, dokonce sežral 3 kilogramy čevabčiči. To už ale trochu odbíhám.
Hned pod eskalátory mne oslovil muž v modrém, zdali bych mu neudělal laskavost a neukázal jízdní doklad. Odpověděl jsem mu, že mě to velice mrzí, ale na podobné hrátky teď nemám vůbec pomyšlení, jelikož spěchám domů s těmito železnými hráběmi. Hrábě jsem mu důkladně předvedl, ale on moji situaci prostě nepochopil. Dokonce si zavolal druhého modrého muže. Ten byl trošku nudný, jelikož měl naprosto identické přání jako jeho kolega.
"Ale pánové to už tu dnes bylo, jestli to ještě jednou zopakujete, přísahám, že se začnu cítit nesvůj," pověděl jsem jim trpce.
Jelikož to zopakovali, musil jsem, chtě nechtě, jednoho přetáhnout hráběmi. Přiznávám, že jsem tak učinil dost nešikovně, jelikož se mu zasekly do hlavy a nešly vyndat.
Nechtěl jsem budit příliš pozornosti, pročež jsem se hrábí vzdal a opustil ono místo. Ten druhý muž v modrém byl zajisté nějaký introvert, jelikož se ho celá situace dotkla a němě zíral na mrtvého kolegu s povadlou česlití, takže mě na chvíli zapomněl pronásledovat.
Snažil jsem se tento náskok využít, ale to už proti mně stáli další dva v modrém.
"Myslím, že větší pestrost v šatníku by vám rozhodně prospěla" poveděl jsem jim a protože na mne sahali, usekl jsem jednomu z nich nos zdenickou lžící. Vypadla mi přitom z ruky, čímž jsem o ni definitivně přišel. Nevím, co je to dnes za poměry v dopravních podnicích, ale v metru začali pobíhat policisté a honit mne.
Skočil jsem do jizdní dráhy metra, které se bohužel rozjelo. Měl jsem už jen špulku nití, a nenapadlo mne v té rychlosti jak ji proti metru využít.
Později jsem se probudil na jednotce intenzivní péče. Nade mnou stál muž v modrém a vypisoval mi doklad o přirážce k jízdnému. Když jsem se škrábal na koleni, zjistil jsem, že mi chybí nohy.
Ještě téhož večera mi spadla do piva moucha. Děs! Člověka prostě někdy pronásleduje smůla.

>>>obsah<<<

Saša Gr. - www.alexangr.odpadky.com